|
Klub je
registrován u
Svazu českých potápěčů pod číslem 013. Už to číslo samo
vypovídá, že jsme klubem s dlouhou minulostí. A protože je tak
dlouhá, musím k ní také něco napsat. Informace jsem čerpal
jednak od „pamětníků“ a hlavně vlastní zkušeností.
Klub založila
parta kamarádů a nadšenců v roce 1974. V té době bylo asi 10
členů a ti svůj volný čas věnovali svému koníčku – potápění.
Klub se usídlil v budově
č.p. 355 v Poděbradově ulici, kde je dnes Hotel Nautilus. O
možnostech klubu rozhodovali peníze a „velitel“ SVAZARM.
Velmi brzo se
klub co do počtu členů začal rozrůstat, z některých se stali
první instruktoři a začalo se s přenášením zkušeností -
trénováním mládeže. Za tímto účelem klub využíval maličký bazén
v chodovské sauně, karlovarský Thermal, ale i sokolovský bazén.
Klub měl už vlastní vozidlo – krásného „ŽUKA.“
Já sám jsem
do klubu „vlezl“ v roce 1981 - bylo mi 11 let. V té době
probíhal výcvik potápěče poněkud odlišně a zdlouhavěji, než
dnes. Nováček klubu, po svém přijetí, se musel nejprve
naučit dokonale plavat, poté, až do své plnoletosti,
reprezentoval klub na různých závodech v ploutvovém plavání a
rychlostním potápění, kterých se tehdy konalo spousty.
Používaly se čelní šnorchly, laminátové ploutve a monoploutve –
dnes se draze prodávají jako novinkyJ.
Tenkrát je vyráběli naši trenéři v dílně klubu. Byla to
pěkná dřina, ale odměnou bylo právě potápění. V týdnu probíhala
teorie v klubovně a o víkendech praxe ve vodě. V té době ke
klubu patřila také velká základně na
Tatrovické přehradě. V létě jsme v podstatě na základně
„bydleli“, anebo jsme tam jezdili alespoň na víkendy. Měli jsme
tam stany, pramici a dva nafukovací čluny zn. GRYF,
kompresor byl pod hrází v domečku. V té době se každý
těšil na svých „pár minut“ pod vodou, zpravidla jen v tričku,
neopreny jsme dostali až později. A ta voda – ta byla čistá. Jo,
to už je dávno… byly to časy bez starostí, s kamarády a spoustou
zábavy.
I ve škole
z nás měli radost, když jsme každý rok museli chodit na celou
řadu lékařských prohlídek a „ulili“ jsme se z nepříjemných
předmětů. Co se dalo dělat – strana řekla potřebujeme
potápěče – tak jsme museliJ.
Po čtyřech
letech v klubu jsme dělali první zkoušky a získali jsme
kvalifikaci „škola přístrojového potápění“ dnešní asi „potápěč
s jednou hvězdou.“ Jen je trochu rozdíl v době trvání kurzu…
Na různé
potápěčské výlety a závody v plavání nás vozil klubový autobus,
nejprve
Škoda RT a později
Škoda ŠL. Jezdili jsme se potápět na
Jesenici, také do zakázaného pohraničního pásma na lom v Polné
u Hazlova a spoustu jiných míst. Na závěr každého roku se konal
velmi brutální a populární závod Tatrovická čubička – snad se o
ní povede něco napsat někdy samostatně.
Byla také práce – klub
potřeboval peníze a ty se musely vydělat jak jinak – potápěním.
Náš tehdy patronátní podnik „Palivový kombinát 25. únor Vřesová“
nám poskytl příležitost takových prací na složišti popela u
Vřesové, ale byly i jiné práce – kontroly a revize vodních děl,
studní apod. Hledali se také zbraně pro tehdejší Sbor národní
bezpečnosti a také se pro tutéž složku vyhledávali utonulí.
Osobně si
pamatuju, že klub měl velmi slušné materiální vybavení a velkou
základnu a to také umožnilo spolu s vydělanými penězi si toho
všeho trochu užít: navázal se kontakt se soudruhy z NDR a
jezdilo se na legendární Helensee. No a hlavně jsme navázali
„družbu“ s jugoslávskou loděnicí ULJANIK v Pule a ti nám pak
„půjčovali“ svůj podnikový ostrov VERUDA u Puly. Klub měl tolik
členů, že každý rok odjela polovina členů s rodinami klubovým
autobusem k moři a další rok zas druhá půlka. My
„mládežníci“ jsme jeli také - v roce 1987 – bylo to
neuvěřitelných 20 dnů pobytu na ostrově u moře, ve stanech,
jugoši nám vozili jídlo, lovili nám kraby a ryby, který bylo
hojně a hlavně – hlavně jsme se potápěli. Bez povolenek a
v moři, kde to žilo – a to doslova.
Vždycky jsem
se těšil, že až vyrostu, budu stále v klubu a budeme v podobných
akcích pokračovat, a budeme cvičit jinou mládež a budeme jezdit
do Jugoslávie a budeme se mít všichni rádi a budeme si říkat
soudruhu a…..tak jsme dospěli až k naší revoluci, začalo se
podnikat a bylo po srandě. Povedly se ještě zorganizovat dva
výjezdy za potápěním v Rusku, za polárním kruhem a od té doby už
na společný klubový život nebyl čas…
Každý šel
svou cestou dál, ale potápění zůstalo, jen je trošku nákladnější
– klub už nedává každému výstroj – a výlety si každý také platí
sám. Přesto se snažíme udržet alespoň část – zdravé jádro
– abychom si společně zaplatili bazén na zimu a na schůzi spolu
trošku pokecali u toho piva a tom kdo kde byl.
Abych
nezapomněl, slíbil jsem si, že až tohle budu psát, uvedu tady
jména těch, kteří učili potápění mě a mé kamarády, kteří se mnou
tehdy v byli v klubu a kteří mají kus „odpovědnosti“ za to, že
jsem nepřestal, stal se instruktorem a „votravuju“ tím
potápěním rodinu a další lidi. Za celou tu skvělou partu alespoň
několik jmen :
Ruda Zadina
Pavel a Franta Vršeckých
Zdeněk Cikhardt
Míra Leitl
Jirka Talčík
Míra Rychtařík
No, to jsem se pěkně rozkecal - jestli
jsi to dočetl až sem, tak by jsi snad mohl mít trpělivost na to
potápění a moje tlachání, takže přejdi do odkazu – výcvik - a
popojedem.
Jirka Šejba - současný „trpěný“ předseda klubu
|
