Klub je registrován u Svazu českých potápěčů pod číslem 013. Už to číslo samo vypovídá, že jsme klubem s dlouhou minulostí. A protože je tak dlouhá, musím k ní také něco napsat. Informace jsem čerpal jednak  od „pamětníků“ a hlavně vlastní zkušeností.

     Klub založila parta kamarádů a nadšenců v roce 1974. V té době bylo asi 10 členů a ti svůj volný čas věnovali svému koníčku – potápění. Klub se usídlil v budově č.p. 355 v Poděbradově ulici, kde je dnes Hotel Nautilus. O možnostech klubu rozhodovali peníze a  „velitel“ SVAZARM. 

     Velmi brzo se klub co do počtu členů začal rozrůstat, z některých se stali první instruktoři a začalo se s přenášením zkušeností  - trénováním mládeže. Za tímto účelem klub využíval maličký bazén v chodovské sauně, karlovarský Thermal, ale i sokolovský bazén. Klub měl už vlastní vozidlo – krásného „ŽUKA.“

     Já sám jsem do klubu „vlezl“ v roce 1981 - bylo mi 11 let. V té době probíhal výcvik potápěče poněkud odlišně a zdlouhavěji, než dnes. Nováček klubu, po svém přijetí, se  musel nejprve naučit dokonale plavat, poté, až do své plnoletosti, reprezentoval klub na různých závodech v ploutvovém plavání a rychlostním potápění, kterých se tehdy konalo spousty.  Používaly se čelní šnorchly, laminátové ploutve a monoploutve – dnes se draze prodávají jako novinkyJ. Tenkrát  je vyráběli naši trenéři v dílně klubu. Celé to trénování a závodění byla pěkná dřina, ale odměnou bylo právě potápění. V týdnu probíhala teorie v klubovně pod vedením zkušených instruktorů a o víkendech praxe ve vodě. V té době ke klubu patřila také velká základna na Tatrovické přehradě. Klub měl propůjčený pozemek od „šachty", současné Sokolovské uhelné a.s., jehož součástí byla také nuda pláž. Tam jsme byli, coby mládežníci, často vysíláni vedoucími, abychom vyháněli nudisty, což nás vážně prudiloJ. V létě jsme v podstatě na základně „bydleli“, anebo jsme tam jezdili alespoň na víkendy. Měli jsme tam stany,  pramici a dva nafukovací čluny zn. GRYF, kompresor byl pod hrází v domečku. Na základně byly lavice i stůl a dokonce i dřevěná „kadibudka".  V té době se každý těšil na svých „pár minut“ pod vodou, zpravidla jen v tričku, neopreny jsme dostali až později - až na naše hubená těla sedla první velikost. A ta voda – ta byla vážně čistá, průzračná. Jo, to už je dávno… byly to časy bez starostí, s kamarády a spoustou zábavy.

     I ve škole z nás měli radost, když jsme každý rok museli chodit na celou řadu lékařských prohlídek a „ulili“ jsme se z nepříjemných předmětů.  Co se dalo dělat – strana řekla „potřebujeme potápěče" – tak jsme museliJ.

     Po čtyřech letech v klubu jsme dělali první zkoušky a získali jsme kvalifikaci „škola přístrojového potápění“ dnešní „potápěč s jednou hvězdou.“ Jen je trochu rozdíl v době trvání kurzu... .

     Na různé potápěčské výlety a závody v plavání nás vozil klubový autobus, nejprve Škoda RT a později Škoda ŠL.  Jezdili jsme se potápět na Jesenici, také do zakázaného pohraničního pásma na lom v Polné u Hazlova a spoustu jiných míst. Na závěr každého roku se konal velmi brutální a populární závod Tatrovická čubička – snad se o ní povede něco napsat někdy samostatně.   

    Byla také práce – klub potřeboval peníze a ty se musely vydělat jak jinak – potápěním. Náš tehdy patronátní podnik „Palivový kombinát 25. únor Vřesová“ nám poskytl příležitost takových prací na složišti popela u Vřesové, ale byly i jiné práce – kontroly a revize vodních děl, studní apod. Hledali se také zbraně pro tehdejší Sbor národní bezpečnosti a také se pro tutéž složku vyhledávali utonulí.

     Osobně si pamatuji, že klub měl velmi slušné materiální vybavení a velkou základnu a to také umožnilo spolu s vydělanými penězi si toho všeho trochu užít: navázal se kontakt se soudruhy z NDR a jezdilo se na legendární Helensee. No a hlavně - klub měl „družbu“ s jugoslávskou loděnicí ULJANIK v Pule a ti nám pak „půjčovali“ svůj podnikový ostrov VERUDA u Puly. Klub měl tolik členů, že každý rok odjela polovina členů s rodinami klubovým autobusem k moři a další rok zas druhá půlka.  My „mládežníci“ jsme jeli také -  v roce 1987 – bylo to neuvěřitelných 20 dnů pobytu na ostrově u moře, ve stanech,  jugoši nám vozili jídlo, lovili nám kraby a ryby, který bylo hojně a hlavně – hlavně jsme se potápěli. Bez povolenek a v moři, kde to životem doslova vařilo.

     Vždycky jsem se těšil, že až vyrostu, budu stále v klubu a budeme v podobných akcích pokračovat a budeme cvičit jinou mládež a budeme jezdit do Jugoslávie a budeme se mít všichni rádi a budeme si říkat soudruhuJ a... tak jsme dospěli až k naší revoluci, začalo se podnikat a bylo po srandě. Povedly se ještě zorganizovat dva výjezdy za potápěním v Rusku, za polárním kruhem a od té doby už na společný klubový život nebyl čas... . 

     Každý šel svou cestou dál, ale potápění zůstalo, jen je trošku nákladnější – klub už nedává každému výstroj – a výlety si každý také platí sám.  Přesto se snažíme udržet alespoň část – zdravé jádro – abychom si společně zaplatili bazén na zimu a na schůzi spolu trošku pokecali u toho piva a o tom kdo kde byl.

     Abych nezapomněl, slíbil jsem si, že až tohle budu psát, uvedu tady jména těch, kteří učili potápění mě a mé kamarády, kteří se mnou tehdy v byli v klubu, a kteří mají kus „odpovědnosti“ za to, že jsem nepřestal, stal se instruktorem a „votravuju“  tím potápěním rodinu a další lidi. Za celou tu skvělou partu alespoň několik jmen, pokud si někdo vybavuje další jména, pište na e-mail, rád je přidám:

Ruda Zadina
Pavel a Franta Vršeckých
Zdeněk Cikhardt
Míra Leitl
Jirka Talčík
Míra Rychtařík
Petr Přibyslavský
Pavel Filkoházy
Petr Pawelka
Petr Hojsák
Antonín Fieger
Zdeněk Svoboda
Karel Foltán
Jaroslav Zadák
Václav Rubek
Jaroslav Hoblík
Stanislav Stehno      

Kromě toho bych rád vzpomněl dva své vrstevníky a spolužáky, kteří se mnou strávili v klubu celé mládí. Bohužel oba tragicky zahynuli a jejich životy tak vyhasly předčasně:

Martin Málek (†1991)
Martin Vršecký (†2013)

No, tak jsem toho napsal snad dost, pokud je čtenář také pamětníkem, budu rád za připomínky a další vzpomínky, které sem přidám.
No a vy, kteří jste se dočetli až sem a máte zájem si to potápění také okusit, zvolte Výcvik , nebo napište e-mail a jdeme do toho.

Jirka Šejba  -  současný „trpěný“ předseda klubu